Pro ženy

Lektorka rodičovství: Respekt k dítěti neznamená anarchii, hranice jsou jasně určeny. Vagačová o výchovných chybách.

Obracejí se na ni lidé, kteří si nevědí rady se svými dětmi, případně se chtějí naučit mít s nimi harmonické vztahy. MARTINA VAGAČOVÁ jako lektorka Efektivního rodičovství je za deset let vyškolila už přes tisíc. Letos o metodě, která staví dítě do pozice respektovaného partnera, napsala knihu s názvem Jak přežít rodičovství.

„Rodiče přirozeně zkoušejí to, v čem byli vychováni, ale často to nefunguje. Zejména proto, že jejich děti se již narodili do prostředí, při kterém cítí, že se potřebují poznávat, učit se přemýšlet a svobodně rozhodovat. To je přesně to, co tresty potlačují, „říká.

Říká se, že na rodičovství nelze zcela připravit. Dá se doprovod, jak ho v knize nazýváte, naučit?

Myslím si, že ano. Připravit se dá zejména na to, že jako rodiče potřebujeme znát v první řadě sami sebe.

Když víme, kdo jsme, kam kráčíme a kde jsou naše hranice, tak dokážeme i s druhými lidmi respektující interagovat a umíme se za sebe postavit. To je základní výbava, plus schopnost regulovat své emoce.

Taková výbava určuje charakter daného vztahu – tedy jako vnímáme, že ten druhý je jiný a že ačkoli je jiný, je zcela v pořádku se svou odlišností. To jsou věci, které by měl rodič mít v sobě jasné ještě předtím, než vstoupí do dlouhodobého partnerství a platí to iv rodičovství.

Dítě potřebuje vidět jasného a pevného rodiče se srozumitelným postojem k životu. Potřebuje někoho, kdo důvěřuje životu a má ho rád. Pak je pro něj zajímavý, inspirativní, hodný následování. Na to se dá připravit předem.

To, co je nepřenosné, závisí na tom, jaké dítě se vám narodí a hlavně, jak pevně máte vybudovaný partnerský vztah.

Mění se způsoby výchovy s každou generací nebo je to spíše tak, že co jsme dostali jako děti, to si také neseme dál?

efektivní rodičovství
uplatňuje přístup k výchově podle individuální psychologie Alfréda Adlera
základem je respekt a bezpodmínečné přijetí dítěte, rodič ho vnímá jako lidsky rovnocenného partnera. se stejně důležitými potřebami
úkolem rodiče je rozvíjet jeho geneticky zakódovanou jedinečnost, odrážet zákonitosti vnějšího světa, pomoci mu se do něj začlenit a vést jej k převzetí odpovědnosti za svá rozhodnutí
Tak jako jednotlivci, i společnost se vyvíjí. Takže je pravda, že i s každou rodičovskou generací přichází jistý posun v přístupu k dítěti.

Je pochopitelné, že rodiče nerozumí úplně všemu, co se u jejich dětí děje a ani to pro svůj život nepotřebují uchopit.

Vidím to na sobě, mám dvě dospělé děti. Necítím například potřebu fungovat na sociálních sítích tak, jako ony, ale technologie používám. Myslím si, že ty rodičovské výzvy jsou v něčem i dost podobné, akorát je důležité, aby si rodiče uvědomili, že jejich reakce na dítě jsou často reakcí autopilota.

Jako první nám totiž napadnou přesvědčení a očekávání, které jsme získali do tří let. Jsou odrazem toho, co nám mluvilo blízké okolí a hlavní vztahové osoby.

Když řešíme nějaký problém s dítětem, často ho vidíme jinak, než dítě samotné. Pokud chceme opravdu řešit to, co prožívá dítě, potřebujeme jít přes ně a hledat skrytou potřebu za jeho chováním.

Toto poskytuje doprovod životem a výchova ne?

Při doprovázeni rodič nestojí v roli majitele výlučné pravdy o tom, co je nejlepší a jak je třeba žít. To dělá spíše výchova, která se ze své definice snaží vštěpovat zásady a dovednosti života.

Naopak, doprovod se snaží podpořit dítě v objevování geneticky zakódované jedinečné výbavy, kterou mu pomáhá rozvíjet. Dítě se tak postupně učí přemýšlet a přebírat odpovědnost za vlastní rozhodnutí.

Například rodič má potřebu dětem nabízet kolektivní sporty, neboť on tam získal volní vlastnosti, naučil se spolupracovat atd. Jistě, i doprovázející rodič zahrnuje dítě jen tím, co mu je vlastní, ale rozdíl je, že se snaží si všímat, zda to dítě zajímá, jestli mu to něco říká.

Tím pádem mu nevnucuje tuto cestu jako jedinou, ale na základě odpovědi dítěte pochopí, že charakterové vlastnosti se dají získat i jinak, než jen kolektivním sportem. Něčím, co dítěti bude více osobnostně vyhovovat a dávat smysl.

To by zřejmě nešlo bez pochopení a empatie, o kterých mnoho píšete ve své knize Jak přežít rodičovství. Velký důraz kladete i na rovnocenný vztah k dieťaťu.Čo v případě, že si rodič všechny tyto projevy interpretuje po svém?