o ns kontakt

“Pocity ženy +50 při hledání zaměstnání“

Autorkou tohoto příspěvku je jedna z našich sympatizantek. Podělila se s námi o své pocity při hledání zaměstnávání. Je jednou z těch, která má vystudovanou vysokou školu, praxi a stáže v zahraničí, skvělé jazykové znalosti, ….. a ano, i ona naráží na problém skryté diskriminace na trhu práce při hledání nového zaměstnání.

Ačkoliv to není příliš veselé čtení, možná si alespoň někteří personalisté uvědomí závažnost problému. Protože jedno jisté, i oni budou jednou +50.

Příspěvek paní Jiřiny Castoreny:

České ženy jsou vzdělané a – chudé Naši rodiče nám od mládí vtloukali do hlavy, že se musíme dobře učit, že musíme mít vysokoškolské vzdělání, abychom nebyly závislé na nikom, ani na mužích, nevíme, co se může stát, protože jedině tak můžeme mít dobré zaměstnání, které nás a naše děti dobře uživí (prý lépe než předešlé generace našich matek).

Ani jednu z nás tenkrát nenapadlo, když nám bylo sedmnáct nebo AŹ těch pětadvacet, že se dožijeme AŹ PADESÁTI let. A ouha! Najednou nikoho dnes nezajímá naše dosažené vzdělání (Učit se, učit se, učit se – …dnes se používá anglický termín „life long education“), ani naše zahraniční zkušenosti, ani naše jazykové znalosti, ani naše pracovní zkušenosti z mezinárodních firem. Pravda, na založení IT start-upu nejsme už dostatečně připravené a energie také ubývá.

Jen se nám padesátnicím vyčítá, že se nechceme stěhovat za prací, že neumíme s počítačem a že neumíme jazyky. To víte, absolventka Sorbonny je „málo svižná“, tak se jí zbaví, komu by se vlastně hodila? Pracovní nabídky jsou vhodné pro každý věk! – radostně zajásáme, když vidíme inzeráty, a to i ze státní správy, která by měla ctít věkovou nediskriminaci, abychom hned vzápětí zjistily, že jsou vhodné pro absolventy a nabízí práci v mladém kolektivu. Což v praxi znamená – padesátnice, dále nečtěte, ani se nepokoušejte tam poslat svůj životopis.

Takže nám nezbývá než začít od nuly. …„A proč se ucházíte o tohle místo, když jste pracovala v zahraničí a mluvíte několika jazyky?“… se vás ptá dědula středního věku na nekončících výběrových řízeních, vedle něj znuděná mladší asistentka či co, na výběrkách potkáváte spoustu typy lidí, kteří rozhodují o vašem osudu, jestli budete mít na jídlo nebo na nájem.

Problémem pro tyto ženy je uživit jejich adolescentní děti a jen s pomocí příbuzných je udržet na středních školách, neboť získání vzdělání je jejich prioritou. Děti pak pomáhají samy s brigádami a bohužel pochybují o „schopnostech“ svých matek (…„jak je možné, že moje mamka, tak talentovaná a schopná žena je dnes na odpis?…“). O tom, že někdy mají hlad a nemají na maso…to už je problémem i pro ostatní ženy samoživitelky, které nemají dost financí na školní obědy pro své děti. Uveřejnění v televizi bankovních kont na jejich pomoc jsem viděla jen v rozvojových zemích.

Takže vzdělané české padesátileté ženy jdou jako kdysi v padesátých letech minulého století pracovat do skladů, věznic jako vychovatelky po náročných zkouškách, jako vrátné, uklízečky, do pokladen v supermarketech, kdo má štěstí, jako prodavačky. Zatímco v USA mají sedmapadesátiletou astronautku, tady jste v tomto věku odepsaná, ač byste předváděla cokoliv.

Třetinu nezaměstnaných lidí v ČR tvoří lidé nad padesát let. O tomto neblahém fenoménu se začíná pomalu opatrně mluvit, ale zajímavé je, že tento problém mají na starosti mladí lidé, jak na Ministerstvu práce a sociálních věcí, tak i v různých organizacích za dotované granty z EU.

Proč se svým problémem nezabývají ti a ty, co se jich to týká? Nikde tyto lidi v tomto věku na pracovních pozicích nevidím. A pak sociologové píší o feminizaci chudoby. Inu, podle některých politiků ze strany lidové jsme nenašly ty „správné chlapy“, spoléhaly jsme se bohužel jen na naše vzdělání a vědomosti.

Autor: Jiřina Castorena

Zpět na seznam článků |  Nahoru

Partneři





Inzerce